Nová výstava Svätopluka Mikytu v Galérii Krokus má podobu premyslenej priestorovej inštalácie a autor na nej predstavuje širokú škálu prekresieb, retuší, pretlačí, fotogramov, inštalácie a objektov. Kľúčom k vystaveným dielam je predovšetkým autorská kniha Zeitgeistlos. Vychádza z knihy Homo viator, ktorá zhrnula líniu Mikytovej tvorby postavenej na prekresbách historických reprodukcií. Behom procesu tlače tejto knihy Mikyta zhromaždil makulatúrne hárky a nechal ich znovu prejsť tlačiarskym strojom. S obmedzenou mierou kontroly kombinoval jednotlivé hárky a matrice, aby tak vytvoril osobitú koláž.
V posledných rokoch sa záujem Svätopluka Mikytu posúva od subjektívnej analýzy ideologizovaných obrazov smerom k všeobecnejšej reflexii mechanizmov, které tieto obrazy vytvárajú. Jeho nové cykly vychádzajú z tlačiarských techník, reprodukčných postupov alebo fotografických procesov. Mikyta tak pretláča už potlačený papier, v cykle No Chance Abstraction rozlamuje polaroidové snímky, v Doske gumuje a prekresľuje existujúce obrazy. Fascinujú ho trojrozmerné pozostatky práce s farbami alebo zmutované podoby knižných foriem (Posledná kniha).
Pretrvávajúca potreba kritickej interpretácie kultúrnej histórie Mikytu doviedla k poznaniu, že nástrojom ideológie nemusí byť iba nacionalistická alebo socialistická obrazová rétorika, ale ukrýva sa už v samotnom tlačiarskom stroji. Mnohovýznamová metafora tlače nám tak ukazuje cestu k širšiemu pochopeniu úlohy technických obrazov v histórii i v živote súčasnej spoločnosti.
Kniha Homo viator, která v loňském roce přesvědčivě shrnula významnou, již dvacet let rozvíjenou linii tvorby Svätopluka Mikyty, se zdá tohoto umělce vsazovat do jasně definovaného uměleckého a ideového kontextu: Pomocí ručně prováděných Překreseb historických hlubotiskových reprodukcí hledá jejich skrytou, nezřídka děsivou či alespoň groteskní podobu. Dominantním umělcovým nástrojem tu je především shromážděný obrazový archiv technických obrazů. Jeho interpretací pak můžeme vyčíst zprávu o daném místě a čase. Knihy, které měly sloužit k vizualizaci dobových ideologických a společenských konstruktů, se autorským poodhalením stávají obžalobou téhož. Nové čtení národních symbolů, totalitních utopií a modernistických kánonů je poznávacím znakem nemalé části východoevropského umění posledního čtvrtstoletí.
V posledních letech se zájem Svätopluka Mikyty pozvolna posouvá od subjektivní analýzy ideologizovaných obrazů směrem k obecnější reflexi mechanismů, které tyto obrazy vytvářejí. Jako by ho přestalo zajímat, co na obrázcích je, a víc ho přitahuje působení jednotlivých tvarů a barev. Příkladem podobného postupu může být i dílo Zeitgeistlos, které z knihy Homo viator bezprostředně vychází. Během procesu ofsetového tisku zmiňované knihy Mikyta shromáždil potištěné makulaturní archy a nechal je znovu – a to hned několikrát za sebou – projet tiskařským strojem. S omezenou mírou kontroly a s čistě estetickými záměry kombinoval jednotlivé archy a matrice, aby tak vytvořil osobitou koláž. Od minulostí zatížených témat se tak osvobodil jakýmsi obrazovým djským mixem prováděným přímo na tiskařském stroji. Jeho divácky přístupný záznam, svázaný do knižních desek, pak Zeitgeistlos ve své podstatě představuje. Výsledný svazek je také dobrým klíčem k celé výstavě v Galerii Krokus. Mikyta se na ní pohybuje v mnoha různých médiích a tradičně má podobu promyšlené prostorové instalace. Mimo koncepčně přímočarých překreseb se vyjadřuje širokou škálou různých retuší, přetisků, fotogramů, koláží, instalací nebo i nalezených objektů.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je dnes Svätopluk Mikyta fascinován mechanismy vytváření obrazů z čistě formálního nebo dokonce technického pohledu. Jeho nové cykly vycházejí z tiskařských technik, reprodukčních postupů nebo fotografických procesů. Jejich vlastnosti se nejlépe vyjevují při jejich nekorektním používání. Mikyta přetiskuje již potištěný papír, v cyklu No Chance Abstraction rozlamuje polaroidové snímky, v Doske gumuje a překresluje již existující obrazy. Fascinují ho trojrozměrné pozůstatky práce s barvami nebo zmutované podoby knižních forem (Posledná kniha). Zmiňovaný odklon od zkoumání ideologie je však pouze zdánlivý. Ano, Mikytou volené postupy zviditelňují procesy, které obrazy vytvářejí. Je to však jen součástí potřebného know-how pro jejich hlubší pochopení. Přetrvávající potřeba kritické interpretace kulturní historie ho dovedla k poznání, že nástrojem ideologie nemusí být jen nacionalistická nebo socialistická obrazová rétorika, ale skrývá se již v samotné rotačce nebo hlubotiskovém tiskařském stroji. Není náhodou, že základem většiny Mikytou tematizovaných mechanismů je tlak, působení síly: Tiskařská matrice se otiskuje na papír, rozlomené polaroidové obrázky vytvářejí souměrné otisky, tlak a pohyb ruky s gumou mění podobu již vytištěného obrázku, ražba zanechává v papírové stránce otvor, který ji navždy poruší a otevře do nové dimenze. Mnohoznačná metafora tisku nám tak ukazuje cestu k širšímu pochopení role technických obrazů v historii i v životě současné společnosti.
Tomáš Pospiszyl, kurátor výstavy
